Dvě introvertní introvertky. Tanečnice. A čtyři psi.

Život a růst Máty peprné

Jsem ... a to stačí

7. října 2018 v 12:52 | Máta Peprná
Asi je to o víře. O tom, že věřím, že je to takhle správně. Že jsem tam, kde mám být, s kým mám být a kdy mám být. S nohama v teple a Bajkem v posteli. A proč? Možná na to přijdu. Ale spíš ne a budu věřit, že v tomhle je cesta cílem. A že k cíli nikdy nedorazím a bude to tak správně.



Pořád tu jsem. I když neaktivní. V reálu jsem akční až moc.

Žiju!

18. března 2018 v 22:39 | Máta Peprná

Žiju. A i když to někdy bolí, mám se krásně.

KAŽDÁ HODINA PLATNÁ

18. listopadu 2017 v 21:00 | Máta Peprná
Kdo mě zná, ví, že jsem spíše "unschoolingový" typ a se školstvím v dnešní podobě příliš nesouhlasím, i když jsem si vědoma toho, že horší to může být vždycky. Taky mám drobné zkušenosti s vedením kolektivů a vím, že to jde i jinak.
Když jsem přešla ze základní školy na střední, byla jsem okouzlena. Okouzlena tou vší volností, jež nám zde byla nabízena. Tím, jak nikdo neřeší, proč sedíte na chodbě v hodině, občasným vyučováním venku, na chodbě či v jídelně a otevřeností většiny učitelů. Ale kdy se to ve mně zlomilo?


Postupným zpřísňováním pravidel, která nikdo nechápe.

Představte si: pondělí, 12 hodin. Sedíte v poloprázdné třídě a vymýšlíte, jak se zabavit. Proč Vám práci nedá vyučující? Není tu. Suplovaná hodina? Skvělé. Suplované poslední tři hodiny? To už ani tak ne. Jít domů? Po několikáté návštěvě vedení se dozvídáte, že "každá hodina je platná a Vy jako studenti čtvrtého ročníku tu musíte zůstat". Nenazvedlo by Vás to ze židle?


Co víme, na jiných školách suplované poslední hodiny odpadají, nebo se nahrazují jinými, aby si studenti i učitelé ulevili druhý den. Zde tomu ale tak není. Pokud to tak chceme udělat, musí to zůstat mezi námi a fungují tiché dohody "zítra ráno nás tu nenajdete", abychom učitele v případě prozrazení chránili.
Další věcí je to, že nás vyučující ani nemohou pustit dříve. Fakt, že naše příchody a odchody jsou monitorovány přes školní systém čipových karet a turniketů ještě chápu. Co mi ale opravdu vadí, je uzamčení turniketů směrem ven po dobu našeho vyučování. Odemykají se deset minut před koncem poslední hodiny dle rozvrhu.


A víte co? Vlastně se jim to podařilo. Podařilo se jim nás popíchnout natolik, abychom se jako třída semkli a pokoušeli se něco udělat.

Napsáno v průběhu tří suplovaných hodin, během kterých jsme nemohli jít domů.

Natálie.
Ještě pořád pěkně vytočená.
S Bajkem, co na ni čekal doma.

Mimochodem, tohle jsem já. A za tím, co píšu, si stojím.

Tiše

24. dubna 2017 v 21:18 | Máta Peprná



Pořád se touláme. Nejradši sami, občas k sobě přibíráme T. (ne tu Mou Malou, ale Velkou!) a baví nás to. Baví nás sedět ve vyhřáté trávě a koukat, jak kolem nás skáčou zajíci.


Sami, tiše a čistě - jak jen to jde. Chvíli běžet, chvíli jít, chvíli sedět ukryti před okolním světem. Vědět, že máme čas, než zapadne Slunce.


Tohle je ten nejlepší lék na stýskání po milém. Při běhu myslet na to, abych vyběhla někdy nějaký kopeček dřív, než milý, abych dávala pozor na koleno a abych dokázala dojít domů. Není tak lehce, jak by mohlo být. Hlavou se honí operace.


Mít toho nejlepšího psího společníka, který všechny moje blbosti přijímá s nadšením a s radostí vybírá kudy vždy, když to nechám na něm.


Vyrábět tu nejlepší a nejpravdivější zmrzku s nejmladším. Jinou už ne.


Skáču z kraje parapetu
Ještě třicet pater mám se k světu
Prsty propletené stuhou
Oči skryté duhou
(Kryštof)


Natálie. S Bajkovým jazykem.

Na spadnutí

19. března 2017 v 21:22 | Máta Peprná

Fotodokumentace toho, jak se máme, když se máme.

Nejdražšímu

28. února 2017 v 22:06 | Máta Peprná
Aneb když kamarádi potřebují pomoct s prací na téma svoboda ... a taky proto, že se moje nesvoboda stupňuje, až mám chvílemi pocit, že brzo bouchnu.

Můj nejmilejší,
Říkáš mi, že svoboda je možnost dělat si co chceš, dokud tím neubližuješ ostatním. A co je svoboda pro mě?
Svoboda … to je … nasednout do vlaku, co jede za Tebou. Ponořit se do vody. Když vedle Tebe spím nahá. Celkově nahota je osvobozující. Čisto, prázdno, uklizeno. Smějete se mi, že pořád uklízím, ale uklízení mi dává pocit, že uklízím sama sobě v hlavě. A když mám uklizeno v sobě i kolem sebe, jsem svobodná. A moje svoboda vede ke štěstí. Minimalismus je svoboda.
Když pustím psy, aby i oni mohli být svobodní. Když běžím bosá po poli a oni se mi motají pod nohy. Když sedím na Zemi uprostřed divočiny, ale oni přijdou a chtějí být svobodní se mnou. Nejkrásnější svoboda je, když na ni nejsi sám.
Když s Tebou a se psy vylezu nahoru na horu. Když tam můžu zpívat, tančit, běžet, křičet. Když nejsem svázána tím, co musím. Když vstáváme se sluníčkem a večer padáme únavou a ne jen proto, že už je pozdě a musíme. Když si zasloužíme žití.
Velké a otevřené prostory. První takty hudby, na kterou improvizujeme. Taneční hodiny, na které Tě pořád lákám, ale Tobě se nechce. Pohodlné oblečení, taneční a pracovní. To je svoboda. Lehké kousky z našich šatníků, o kterých ani nevíme, že je máme na sobě.
První taneční kroky. Sednout si poprvé po zimě na kolo. Rozeběhnout se. Bosky chodit v hlíně. Převzít si vysvědčení a vědět, že to máš za sebou. Tak to všechno je svoboda. Nevyčerpatelná, nekonečně barevná abstrakce.

Říkali, že práce je to, co osvobozuje. Pamatuješ?


Jedny domácí tortilly. Materiální štěstíčko.


N. s Bajkem

Dýchej

9. ledna 2017 v 21:00 | Máta Peprná
Že jsem díky K. přišla na to, proč ... že jedno mé já, Natálie, ta, která sedává na hodinách psychologie, společenských věd a osobnostní výchovy má pochopení pro všemožné lidské vrtochy. Ale to druhé, ta venkovská Natule, ta tomu nerozumí. Nechápe, proč si lidi chcou ubližovat, proč si chcou vládnout, nemaj potřebu se množit a ze svejch dětí vychovávat opravdový lidi.


Tahle liška jako důkaz, že Ostrava je taky životní styl jako Brno. Ale Brno víc.

Opravdový, s láskou k Zemi a ke všemu, co na ní žije. Lidi, co maj rádi hlínu mezi prsty a ví, že to nejkrásnější je cítit, jak někomu buší srdce. Cítit, jak to kolem tepe. Že tepe i město, i když slabě. Příroda, divočina ta tepe opravdově. Neutišitelně.

Fotky z ostravského podchodu, do kterého jsem se zamilovala.

O chybění a padání

6. prosince 2016 v 22:01 | Máta Peprná
O tom, jak jsem milovala padání. Rozběhnout se přes sál ... a skočit? Nene, to už tu bylo minule...
Rozběhnout se přes sál a spadnout. A znovu a znovu. Padat, sjíždět, snášet se. Pamatuješ, Meduňko, jak jsem si spálila ten prst? Vlezla mi tam infekce a rozjela se po celé ruce. Ale já to nevzdávala.

Jeden moudrý muž řekl, že stav chybění vnímá jako určitý hybatel. Abychom se mohli posunut, vžycky nám něco musí chybět.

Chybí mi to, že jsem byla neohrožená. Že jsem se nebála spadnout. Na co mi jsou kopečky s milým, riskování, lození, když se bojím spadnout?

Léčení rýmičky v polích.

Chybí mi ta neohroženost. To, že znám možnosti svého těla a po krůčcích je překračuji. To, že po týdnu lezení po židlích se nebojíme přes ně skákat. Ta důvěra. Nemluvím tu o důvěře k někomu, nebo k něčemu. Jasně. Musím věřit, že až si zlomím ruku, postarají se o mě. Že se ty židle pode mnou nepodlomí.
Ale především musím věřit sama sobě. Svýmu tělu. Každýmu svalu, kosti, úponu, buňce. Věřit jim, posilovat je a nezapomínat jim děkovat za to všechno.

Snaha vyfotit tašku, co jsem šila L. k narozeninám.

Svaly, šlachy, maso a sobectví

14. listopadu 2016 v 18:00 | Máta Peprná
Stojím ve sprše, nechávám si téct vodu dolů po zádech, předkloním hlavu a voda mi kape z čela a nosu dolů. Kap. Kap. Kapkap. Kap. Zvedám levou ruku a kapkám nastavuji dlaň.


Rozběhnout se přes sál a skočit. A znovu. Jeden skok za druhým. Odrazit se od Země, odrazit se od vzduchu, lětět. Propínat špičky a natahovat ruce. Dotknout se nebe.

Na cestě a příběh koťat

16. října 2016 v 21:26 | Máta Peprná

Za čtyři dny to bude rok. Rok, co se k nám na procházce přidalo rezavé kotě. Kotě, co se bálo všeho a všech, ale s námi šlo i přes dva psy. A zůstalo. Náš milovaný Henri.
Teď telefonát ze ZUŠky. Na zahradě mají koťata. Naše místní záchranná stanice se kočkami nezaobírá, jsou nemocné, nemůžou být tam, kde k nim mají přístup děti. A kam se v takových případech volá? Natálii a její rodině. A tak jsem fotila, nabízela, maminka léčila.
Mourovatý šel ke spolužačce, kde se má božsky.
Černobílá k místním lidem, kde se bude mít božsky.
A černá? Sybila? Tak tu už nepustím.

Pro milého.
 
 

Reklama