Dvě introvertní introvertky. Tanečnice. A čtyři psi.

Prosinec 2016

O chybění a padání

6. prosince 2016 v 22:01 | Máta Peprná |  Život a růst Máty peprné
O tom, jak jsem milovala padání. Rozběhnout se přes sál ... a skočit? Nene, to už tu bylo minule...
Rozběhnout se přes sál a spadnout. A znovu a znovu. Padat, sjíždět, snášet se. Pamatuješ, Meduňko, jak jsem si spálila ten prst? Vlezla mi tam infekce a rozjela se po celé ruce. Ale já to nevzdávala.

Jeden moudrý muž řekl, že stav chybění vnímá jako určitý hybatel. Abychom se mohli posunut, vžycky nám něco musí chybět.

Chybí mi to, že jsem byla neohrožená. Že jsem se nebála spadnout. Na co mi jsou kopečky s milým, riskování, lození, když se bojím spadnout?

Léčení rýmičky v polích.

Chybí mi ta neohroženost. To, že znám možnosti svého těla a po krůčcích je překračuji. To, že po týdnu lezení po židlích se nebojíme přes ně skákat. Ta důvěra. Nemluvím tu o důvěře k někomu, nebo k něčemu. Jasně. Musím věřit, že až si zlomím ruku, postarají se o mě. Že se ty židle pode mnou nepodlomí.
Ale především musím věřit sama sobě. Svýmu tělu. Každýmu svalu, kosti, úponu, buňce. Věřit jim, posilovat je a nezapomínat jim děkovat za to všechno.

Snaha vyfotit tašku, co jsem šila L. k narozeninám.