Dvě introvertní introvertky. Tanečnice. A čtyři psi.

Zhrzena sama sebou

11. října 2015 v 16:08 | Máta Peprná |  Život a růst Máty peprné
Deníčkový článek. Netypické?

Nestíhám, nestačím. Nejčastější věta. Je toho moc. Moc a stejně nic neudělám. Jezdím teď do školy často sama a mám čas na přemýšlení.


Škola.
Téma samo pro sebe.
Já vím, že tam musím. Ale ... K čemu mi bude ekonomika? Ano, já vím, že z ní maturuji. Ale ... Jasně, že je fajn, když nám vysvětlí co a jak vyplnit, na jakým principu funguje ten obchod a na jakým zase ten. Ale proč se to mám učit zpaměti, papouškovat to? K čemu mi bude němčina? Když nemám základy a učitelka mě nepustí do začátečníků - jen proto, že by jich bylo málo - ale nikomu by to nevadilo, kdo má víc studentů vyhrává. Asi. K čemu mi je smrdět v pokročilých? Proč se učím ve druháku gramatiku, co patří do čtvrťáku, když nesložím obyčejnou větu?
Za to ve zdravce, v sociální politice ... zaplavují mě pocity štěstí. Že vím, že to má smysl. Že jsem v tom našla naplnění. ♥
Ale pak honem rychle domů, tam je teprve ten opravdový pocit štěstí.
Opravdový pocit štěstí, když běžíme po polích. Objevujeme dávno zapomenuté. Nebo jen vyběhnu na zahradu.
První letošní jablka. Vajíčka ještě teplá z kurníku. Co může být lepšího?


Ty pocity štěstí na cestách, kdy jen hádáme, co bude za obzorem. Možná konec Zeměplochy?

Spousta věcí ve škole mě zajímá. Když pominu rozmašírované mozky kapající z uší, nebo důchodovou politiku, třeba biologie a fyzika. Opravdu mě to zajímá. Ale to je jim jedno. Neumíš to slovo od slova? Konec. Literaturu mám taky moc ráda. Ale opravdu si asi nezapamatuji všechny autory a všechna jejich díla. Vždyť ... k čemu mi to bude? A tak jsem zhrzena sama sebou, že žiji tak jak nechci a všechno se to ve mě bije.


A tak utíkám. Utíkám jim. Jak jen můžu. Ven, do sálu, fotit, na zakázku. To miluju. To chci a to mě baví. Ne ty jejich ploché, ničím nezajímavé kecy plné pohrdání.
Hučí mi v hlavě. Jen co ráno vstanu. Dřív to utichlo po návratu domů. Ale teď se to valí ze všech stran. Když pak vyjdu se psy ven, na ztichlou tmavou ulici, je to jako přiložit ledový kapesník na rozpálené čelo. A až teprve večer se zastavím a zase
vnímám všechnu tu krásu světa. Krásu bytí.


A tak nezbývá nic jiného, než jen doufat a snažit se i přes utíkání nepropadnout.
A jedno malé pozitivum na konec - sny se plní, půjčuji si bubny a jdu do školky!


Naše Pavla a Vladan v pozadí. Není nic lepšího než tančit na živou hudbu.

Máta, se smečkou...


"Hrá harmonikár,
opitý kráľ, tancuje sám,
v tmách po putikách,
zbohom ti k ránu dám.

Svorke strážnych psov,
stratím sa, splyniem
s hustou hmlou,
z priesvitných múrov
číha strach,
do vriacich pľúc
valí sa mráz."
(Jana Kirschner)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 11. října 2015 v 16:16 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :) moc díky!! :)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama