Dvě introvertní introvertky. Tanečnice. A čtyři psi.

Červen 2015

Kousek štěstí

27. června 2015 v 19:30 | Máta Peprná |  Fotografie

Jsem člověk, kterému ke štěstí stačí velmi málo. Třeba dobrý oběd.

Jak se tancuje v kostele

26. června 2015 v 21:09 | Máta Peprná |  Život a růst Máty peprné

Závěrečné vystoupení. Dost možná naše poslední (i když usilovně prosím Vesmír, ať zvládneme ještě ten II. stupeň).


Vždycky jsem toužila vyfotit si to tam, ale nebylo období tahání fotoaparátu s sebou vždy a všude. To až teď.


Počítat vystoupení, abychom nakráčely včas.


Válet se po chodbě.


Proč si fotit nohy normáně? První pozice ve vytočení, prosím!


Ztratit se v labirintu schodů, kam se nesmí.


Ale jsme tři. Neztratíme se samy sobě.


Možná, že to tam budou muset nechat znovu vysvětit.


Ale stojí to za to. Ležet v kapli na zádech, dívat se na díru ve stropě. Nevnímat nic, jen hudbu. Tělo už zná pohyby, nekontroluji se, jen proplouvám. Však jsem taky Vydra. Vodní...
A potom ležet na chodbě, studené podlaze, hladit ji a vnímat, jak je jako kamínek na dně řeky, který už voda tak obrousila.

Protože ...

Vodou se vznáším,
snáším to velmi lehce.
Vodou se vznáším,
už se mi vůbec nechce
vynořit se ven,
vynořit se ven.
Voda mě plní
a v ní jsem zase můj.
Voda mě plní
a šeptá mi: Potichu pluj,
lehce mnou opojen,
lehce mnou opojen.

Máta, se smečkou.

Dost možná věnováno Meduňce, malé T. a hlavně ... naší Pavle,
která trpělivě vysvětluje, stará se o nás.
Nemá to s námi jednoduché a my s ní taky ne.


Mirákus 30.

21. června 2015 v 20:02 | Meduňka |  Mirákus
Holka a pes. Na první pohled docela obyčejná dvojice. Mirákus bydlí se svou babičkou a psem Vrkem. Netuší, že Vrk není jen obyčejný domácí pes, a že ona musí dokončit úkol, který nestihla její matka. Netuší, že zakrátko se celý její život obrátí naruby.
Část 30.
Vstali jsme opravdu časně. Byla ještě tma. Procházeli jsme domem a hledali věci, které by nám mohli být užitečné. Někdo našel provaz, někdo vlněnou přikrývku a někdo sirky, které chytnou za každého počasí. Když jsme si byli opravdu jistí, že máme vše potřebné, hodili jsme batohy na záda a vyšli před dům. Tam nás čekalo překvapení. Sešla se celá vesnice, aby nás vyprovodili. Společně jsme došli k lesu. Tam se lidé začali postupně odpojovat. Až jsme zůstali sami. Ještě pořád v celkem dobré náladě jsme postupovali dál. Vůbec jsem nevěděla, kde vlastně jsme. Les vypadal pořád stejně. Ale zatím jsem si s tím nelámala hlavu. Petr se tady vyzná.
Bylo zhruba poledne, když jsme došli na malou mýtinu. Všichni se svalili do trávy. Pochod byl opravdu unavující. Nebyli jsme zvyklí na takové trasy. Vytáhli jsme jídlo a pití. A odpočívali.
Já jsem se rozhodla prozkoumat mýtinu. Nebyla tak malá, jak se na první pohled zdálo. Pokračovala víc dozadu. Malou lesní cestičkou se dalo dojít až na obrovskou louku plnou květin a hmyzu. Kolem dokola les. Temný a hluboký. A nad ním se tyčila ona. Hora Majůku. Zavolala jsem na ostatní. Byli jsme od ní jen kousek, ale bylo nám jasné, že cesta bude ještě chvíli trvat.
Kousek od mýtiny jsme našli malou jeskyni. To bude naše noclehárna. Zabalili jsme se do dek a snažili se usnout. Poslouchala jsem zvuky nočního lesa. Teď už les nebyl tak přátelský, ale za to mě dokonale děsil. No, nikdy jsem nebyla nějak zvlášť statečná. Přesunula jsem se blíž k Petrovi. Ten to měl jednoduché. Už spal. Něco si jen zamumlal, položil mi bradu na hlavu a spal dál.

Ale já za boha nemohla usnout. Pořád jsem musela myslet na to, co nás čeká zítra. Vždycky mě nejvíc děsilo, když jsem nevěděla, co se bude dít.


Trochu kratší.....
Meduňka

Pochůzky

13. června 2015 v 10:28 | Máta Peprná |  Fotografie
Co se Ti vybaví, když se řekne slovo pochůzky?
Ty po úřadech? Nepříjemnosti?


O tom psát nechci.
Ale o těch nejkrásnějších. Po zahradě. ♥

Poklona

13. června 2015 v 9:54 | Máta Peprná |  Klikáme

Hej

8. června 2015 v 22:08 | Máta Peprná |  Život a růst Máty peprné
Aby se neřeklo, že nepíšu.

Hej, hej hejá,
hej, hej, hej.

Tak zní indiánská mantra. A já si ji poslední týden zpívala skoro každý den.


Úspěšně jsme odabsolvovaly. Já, Meduňka a malá T.

Mirákus 29.

7. června 2015 v 17:00 | Meduňka |  Mirákus
Holka a pes. Na první pohled docela obyčejná dvojice. Mirákus bydlí se svou babičkou a psem Vrkem. Netuší, že Vrk není jen obyčejný domácí pes, a že ona musí dokončit úkol, který nestihla její matka. Netuší, že zakrátko se celý její život obrátí naruby.
Část 29.
Dnes jsme museli nachystat všechno potřebné. Brzo ráno jsme chodili po lese a sbírali všechno jedlé. Ostružiny, maliny, jahody, borůvky a houby. Houby jsme opekly a dali mezi dva plátky divného chleba. Z ovoce jsme potom celý zbytek dne vařili speciální pasty, které udrží člověka na nohou klidně celý den. Počítali jsme, že na horu k Bjorkovi dojdeme tak za týden. Pokud bude ochotný, nechat nás, abychom si tam doplnili zásoby, uděláme to tam. Pokud ne, budeme se živit lovem a sbírat ovoce po cestě. Každý z nás ponese nejmíň dvě sklenice pasty, deset houbových sendvičů a dvě obří nádoby s vodou.
Večer se konala slavnost, kde jsme poprosili živly, aby dohlédly na naši cestu. Seděli jsme všichni v kruhu kolem ohně a opakovali slova po babičce.
"Zemo, zemo dobrá, po tobě chodíme, doveď nás k cíli,
teč vodičko čistá a dodej nám osvěžení a útěchu pro bolavé tělo,
lehký vánku, vžeň nám do těla energii, abychom splnili naše poslání,
a ty ohni mocný, nepal nás, ale hřej a ochraňuj."
Potom se jedlo, pilo a loučilo. Všichni si s námi hrdě potřásali rukou. Ženy nás objímali a dávali nám rady. Pěkný poslední večer. Poslední před dlouhou cestou. Dlouhou a nebezpečnou.
Leo se někam ztratila. Celou dobu jsem ji měla na očích a teďˇse prostě ztratila. Koukla jsem na vedle sedícího Petra.
"Nevidíš někde Leo. Někam se vytratila." Petr se rozhlédl po kruhu.
"Marek tady taky není. Jestli jsou spolu, tak buď klidná. Víš, Marek se mi svěřil, že se mu Leo líbí. Zní to blbě, když jste dvojčata." Aha takže můj nejlepší kamarád si dělá zálusk na moji sestru. A já mám být klidná. Fajn.
" Petře? Můžu se tě na něco zeptat? Nikdy dřív mě to nenapadlo, ale teď…" Podíval se na mě a přikývl.
"Kde máš rodiče? Nikdy jsem je ještě neviděla."
"Moji rodiče položili život za to, aby zachránili vaši rodinu. Byli členové spolku proti Krysovi." Aj!
"Oj. Promiň. To mě mrzí."

Pohladila jsem ho po tváři a on si mě přitáhl k sobě. Poslední večer a poslední noc ve vesnici.

Moje nej

3. června 2015 v 17:55 | Meduňka |  Fotogalerie
Vybrala jsem pár starších fotek, které mám moc ráda. Každá je vždy něčím vyjímečná. A ne všechny jsem fotila já. Tuhle zrovna fotil můj otec.

Mirákus 28.

1. června 2015 v 20:26 | Meduňka |  Mirákus
Holka a pes. Na první pohled docela obyčejná dvojice. Mirákus bydlí se svou babičkou a psem Vrkem. Netuší, že Vrk není jen obyčejný domácí pes, a že ona musí dokončit úkol, který nestihla její matka. Netuší, že zakrátko se celý její život obrátí naruby.
Část 28.